Kamarád, grafik a velký impresário Aleš Leznar mě jako záskok (neptejte se koho) povolal na koncert švýcarského jazzového tělesa OUA Trio, který se konal 20.5. v klubu Stará Pekárna.
Musím přiznat, že moje osobní zkušenosti s jazzem byly do té doby jen velmi velmi povrchní. Byla to pro mě jen hudba se saxofonem... Každopádně musím říct, že Švýcaři mě z toho velmi rychle vyvedli.
Celé trio se skládalo ze tří muzikantů, což byla asi poslední jistota, která mi z hudebního světa zůstala.
Hráč na kontrabass (já tomu říkám basa, ale byl jsem poučen) se pořád strašně nakláněl všemi směry a točil se kolem toho štýlka. A pořád koukal na borce s elektrikou, který ....
... seděl na židličce, pořád si podupával a šlapal na vypínače (neříká se jim efekty?). Pořád se tvářil, jako by seděl a míse a ono to ne a ne ven. Chvílemi se zdálo, že už to půjde, to se podíval na basistu - kývli na sebe To sme dobrý, to sme dobrý - ale hned zase tlačil dál. Možná jen jedl hořkou čokoládu s chilli a s tou hudbou to nemělo nic společnýho. Nevím....
No a to nejhorší nakonec. S bubeníkem jsme si nepadli do ničeho už od první minuty. To začal bušit do 2 bubínků a 1 činelu - díky tomu jsem po 15 minutách zjistil, že mám sklony k epilepsii. V další písničkách už zapojil i další bubínky a činely, ale vždycky vypadal, že je sám děsně zvědavej, jakej zvuk vyloudí. K tomu nakonec každé písničky nahodil takový mimochodem výraz To jste ještě neslyšeli, co?! A měl pravdu, nic takovýho jsem fakt nikdy neslyšel. A doufám, že už ani nikdy neuslyším!
O publiku se nebudu radši ani moc zmiňovat, seděli jsme vpředu a před náma seděla je jedna zastydlá padesátníce (to zní fakt hrozně a taky to fakt hrozný bylo).
Ale asi 3 dny na to jsem dostal hroznou střevní chřipku, když nad tím tak přemýšlím, spíš to bylo dokončení totální tělesné očisty. Tělo mě varovalo, že nevydrží všechno. Budu si to pamatovat - i proto píšu tento článek. K varování sebe a generací budoucích!
Žádné komentáře:
Okomentovat